Po městském shonu je klid u těchto zvířat balzámem na duši. Jízda na koni je pak třešničkou na celém tom dortu.
U ustájených koní se člověk cítí tak nějak blíže přírodě a odpoutává se od městského ruchu.
Koně pak lze zapůjčit a příslušné věci k tomu taktéž. Host obdrží sedlo, a pochopitelně i uzdečku.

Nebudeme zde do detailu rozebírat případný rozdíl mezi uzdou a uzdečkou, není to pro článek podstatné. Je jich totiž více a někteří lidé dokonce tvrdí, že je to naprosto jedno.
Prostě a zkráceně, jezdec obdrží pro zvíře věc, které se může říkat westernová uzdečka.

Pro laika je to jen nepatrný rozdíl, protože by musel znát spoustu dalších názvů, které by mu jen zbytečně zamotaly městskou hlavu.
My se však přece jen můžeme, čistě pro zajímavost, ne pro nějaké studijní účely, na tyto názvy podívat. Nebudeme si je ani nějak rozebírat,protože na to by mohla být klidně napsána kniha.
Takže si vyjmenujeme jen některé části. Jsou to například tyto.

· Podhrdelník
· nátylník
· lícnice
· udidlo
· čelenka

a to ještě nejsou všechny. Například udidlo je takzvané stihlové (to může být buď lomené s kroužky, nebo s olivkami) nebo pákové. Ve výčtu nejsou zmíněny otěže a tak dále a tak dále.
Šlo jen o to udělat si představu co všechno musí znát a vědět ten, kdo se o zvířata stará a kdo s nimi jakkoli pracuje.
Pro laika je důležité hlavně to, že uzdečka je jednoduchá oproti uzdě, kterou by měli používat jen zkušení lidé.
Uzdečku, a to třeba zrovna westernovou lze samozřejmě i zakoupit a rovněž je jí spousta druhů. Nemá smysl se někoho ptát kterou vybrat, protože ani v tomto nejsou majitelé koní zajedno. Navíc by kupující měl znát alespoň základní míry.
Když už jste tedy absolvovali to, že jste se odhodlali jezdit na koni, vězte, že uzdečka je jen začátek z toho, co vás čeká. Ale zážitky to budou jen ty nejkrásnější.